Nenechte kulturu vychovávat vaše děti!

K sepsání tohoto příspěvku mne inspirovala kniha Naše děti, naše světy od Meredith Small, kterou jsem nedávno dočetla a osobní zkušenost.

Jakožto matka dítěte, kterému jsme do vínku dali napůl české, a napůl etiopské geny se často zamýšlím nad tím, jak moc ovlivňuje to, jak vychováváme, naše kultura.
Pamatuji si stále velice dobře ta mnohá dilemata, která jsem jako novopečená matka řešila, když jsem si nevěděla rady s tím, zda spát se synem ve společné posteli, dát mu dudlík, nebo ne, jak často kojit, nosit ho či nenosit …

Každý říkal něco jiného. Zatímco babičky varovaly před rozmazlením: Kojíš příliš často! Nosíš ho přespříliš!, doma jsme postupovali podle srdce a intuice. Velice brzy jsem přišla na to, že ten malý uzlíček nebrečí a je spokojený, když ho kojím a nosím tak často, jak potřebuje.
Přestože jsme se proto v naší české rodině stali terčem kritiky: Počkej, až vyroste! Budeš ho kojit ještě ve škole!, vše bylo jinak, když jsme navštívili rodinu v Etiopii.

Dodnes si pamatuji rozhovor s 90-ti letou babičkou mého muže. Vychovala vlastních 16 dětí a k tomu ještě 5 vnoučat a několik pravnoučat. Jednou v noci jsem za ní přišla, zoufalá, s žádostí o radu. Trápilo mne, že malý Jonáš vyžaduje v novém prostředí kojení každou chvíli. Byla jsem si jistá, že bych nenašla zkušenější matku, která by mi mohla fundovaně poradit.
V uších mi zněly rady z domova: Prostě ho dej spát do vedlejšího pokoje, nech ho pár nocí vyřvat a budeš mít klid! Nenech ho s sebou manipulovat, musí se naučit, že nedostane vše kdykoliv se mu zachce!
Odpověď moudré stařeny mne šokovala. Řekla mi jen: Odkojila jsem 16 dětí a každé z nich jsem kojila tak často a tak dlouho jak ono samo vyžadovalo.

Byla jsem ráda za tuhle přímou “mezi-kulturní zkušenost”. Jak píše M. Small: “Všechno, co rodiče dělají, každá motivace, která je k tomu vede, se řídí tím, co je vhodné pro danou kulturu. Proto nelze říci, že by některý ze způsobů rodičovství byl špatný či správný. Je to pouze přístup vhodný či nevhodný pro danou kulturu.”
Jsem vděčná za to, že žiji a vychovávám své děti “na pomezí kultur”, v době, ve které si můžu vybrat. Rozhodla jsem se, že nenechám převládající kulturu svého okolí mluvit mi do výchovy.
A tak se můj syn, kterému je dnes téměř rok a půl, může napít z prsa kdykoliv o to požádá. V dětské postýlce nikdy nespal a mazlení a nošení pro nás dodnes představuje ten nejlépe strávený společný čas. Všem nám to totiž vyhovuje.